Stále se dívá,
všechno vidí,
ve stínech se skrývá,
a tiše slídí.

Milou tváří,
se na tě dívá,
o tom jak zmaří,
vše co ti zbývá.

Nikdy neodchází,
v rohu se krčí,
z něj nevychází,
jen tiše vrčí.

Se smrti básní,
o věčném hříchu,
jak bude krásná,
ve spanilém tichu.

Strach v sílu změní,
slzy promění v jed,
v tom věčném snění,
chutná jak nejsladší květ.

...All these things...

Venku padá déšť z mraků,

obloha je černá a temná,

píšu pár posledních znaků,

o tom že byla jemná,

ta reakce co jsi mi dal,

když jsi se mi do očí smál.

Pamatuji tvá slova rozmilá,

když opakoval jsi je dokola,

o tom jak jsem prohnilá,

odshora až ze zdola.

O tom jak jsem zbytečná,

hloupá a naivní,

holka všetečná,

co každého jen zabíjí,

myšlenkami na blázna co má,

tak proč každý se ptá,

Jak se ta holka má?

Když výčitky přichází,

já tiše fňukat v koutě mohu,

a když lidé odchází,

jen na sbohem se zmohu.

Je smutné že smutná není,

copak se s naději něco změní?

Jak nudný ten život je,

nic už mě překvapit nemůže.

Stojím na ulici pod lampou,

září tak jasně,

a obloha dnes vypadá krásně.

Hvězdy nejdou viděti,

to nevadí, mám je totiž v paměti.

Píši a skládám tato slova,

přemýšlím nad tím vším,

znova a znova,

i když je to zbytečným..

Není na světě nikoho,

kdo by slova má strávit dokázal,

člověka ani jednoho,

aniž by je někam vykázal.

Slova smrti odhání každého,

neznám člověka mi věrného,

Po prozření pravdy tak prohnilé,

každý jenom utíká,

od holky nahnilé,

...co nic neříká.

Nemohu udělat nic,

nic, co by to změnilo,

neboť to krásné co v sobě mám,

by to zabilo.

Život v osamění budu žíti dál,

a tiše proklínat jak jsi se mi smál.

A v duchu se mě bál.

To co jsem, jsi odmítal.

Ve větru slyším tvá slova, 

co unikají ze tvých úst,
naslouchám jim znova a znova,
ač toužím z nich povyrůst.

Ve hvězdách vidím tvou tvář,
co usmívá se na mě tmavou nocí,
a na hlavě měsíční máš svatozář,
co mě opíjí tajuplnou mocí.

V okvětních lístcích tvou krásu zřím,
a v čiré vodě obraz tvojí duše,
teď již však dávno vím,
že nelze to říct jednoduše.

Že by mé srdce vlastnila,
jedna malá, tichá holka spanilá,
že by světem mým jsi byla ty,
osvoboditelkou té zničující samoty.

Bezedně kráčím temnotou a hlubinou,

tou cestou která byla kdysi tvou.
Bylo to tenkrát a pro mně to je stále,
ale pokud sis nevšiml žiji dále.

Já vzala tvou bolest, aby ty jsi mohl šťastně žít,
Jak jsem měla vědět že zrovna ty mně necháš být.
Já ztracená v tvé temnotě teď sama stojím,
toho co přijde se neskutečně bojím.

Já milovala tě, ty jsi mé všechno byl,
Moc dlouho jsi tu pro mě nepobyl.
Teď stojím tu sama a do nicoty křičím,
Proč mám pocit že jsem pro tebe vždycky byla ničím?

Zničil jsi mojí duši,
já nechala si jí snadno vzít.
Můj smutek a bolest se nepřeruší,
já s tímto pocitem budu muset se naučit žít.

Já nebyla pro tebe dost dobrá,
chtěla jsem ti aspoň po kotníky sahat,
to tys byl bohem,
to tisíckrát jsem ti musela zapřísahat.
A teď se musím akorát vzmáhat, abych se ještě někdy postavila.

Tenkrát když jsem vzpomínala,

co bylo, nebo co může být.
Asi jsem zrovna nevnímala,
při radách jak dobře žít.

Jako úsměv co vytváří se na tváři,
nebo slzy co na zem padají.
Jsou tahle slova pro blázny,
co potají v noci snívají.

Nevěřila jsem ve štěstí,
nehledala jsem naději.
Utápěna ve stovkách pověstí,
jednou se sama sobě vysměji.

Hloupost zaplavila mne,
já nechala se jí pohřbít,
jak drát nad propastí se tne,
si občas přeji zemřít.

Někdy mívám pocit,
kdo ví možná je i pravdou,
že kráčím po tom drátě,
se svou duší vadnou.

Letmo se rukou držím,
všechno se tváří tak zvláštně.
s posledním nádechem padám dolů,
ale cítím se šťastně.

Pocit prázdnoty jej proplouvá,

za velkou lež se schovala,
i když se tisíckrát omlouvá,
byly tu věci na které nedbala.

Jako střep roztříštěné naděje,
jako úlomek věčné samoty,
bolest do mysli vháněje,
upadajíc do věčné dřímoty.

Stále tu je, ale nezvládá,
ten trest který jste jí dali,
proto co chvílemi upadá,
za to co jste psali.

Neviní vás, leč je to chyba její,
teď s pocitem zrůdy na kolenou klečí,
chápajíc proč všichni odcházejí,
a proč ona ve svých dlaních ječí.

Její slova význam nemaje,
tolikrát vysvětlit se to snažila,
proto klečí a šeptaje,
prosí aby ses vrátila.

Proto tu teď sedí,
a takhle blbě tady skládá,
bezvýznamně pořád hledí,
a se svou myslí se hádá.

Ve stopách inkoustových křídel, část 2.

Po dlouhé době další pokračování, nějak zapomínám psát a ztrácím i onu schopnost, značně mě to děsí... Omlouvám se.
Seděla jsem na své černé rozvrzané židli, rukou jsem nervózně klepala na stůl a v pravé jsem svírala počítačovou myš. inbox mi hlásil dvacet zpráv a já přemýšlela jestli si je mám všechny přečíst. Nadpisy, které mi lidé psali nevypovídaly zrovna o nejhezčích názorech, nervózně jsem polkla a protáhla si záda. Mé oči těkavě běhaly po obrazovce... Kam jsem se to dostala? Jsem tak slabá a nerozhodná že nedokážu snést kritiku ostatních? Jsem opravdu tak slabá že váhám nad slovy cizích lidí? A co mám dělat, měla bych si je přečíst, nebude to nezdvořilé? A od kdy se zajímám o zdvořilost? S těmito myšlenky jsem zapátrala po jeho zprávě, kterou jsem si otevřela. Její obsah mě zarazil...

Vítám tě má rozmilá. Je až neskutečné, jak moc se mi po tobě stýská, po tvých rtech, po tvé kůži, po tvém dechu. Chci tě vidět brečet a prosit o odpuštění, chci vidět tvůj zlomený úsměv ke kterému jsem tě vždycky donutil. Oblékám se a za patnáct minut jsem u tebe, doufám že mi otevřeš s přívětivým uvítáním, abych do tvé hlavy vehnal jiné myšlenky. S láskou, "tvůj... Ranmaru," zašeptala jsem a v mých očích se objevil strach, ruce se mi rozklepaly a s hrůzou jsem pustila počítačovou myš, abych se mohla chytit za ramena. Dech se mi zatajil a já vstala od počítačového stolu. S roztřepanýma nohama jsem se dobelhala ke dveřím, které jsem zamkla nadvakrát. Bylo to už pár měsíců co mi nenapsal a já byla konečně přesvědčená o tom, že už ho nikdy neuvidím a teď? Veškerý strach, veškeré vzpomínky se mi nahrnuly do hlavy a můj klid rázem vymizel. Tohle nebylo dobré, tohle nebylo vůbec dobré, matně jsem se rozhlédla po místnosti, připadala jsem i tak slabá a můj strach v srdci mě svíral tak moc, že jsem zapomínala dýchat. Došla jsem k posteli, na kterou jsem přepadla, svůj pohled jsem zaryla do stropu.

A z poza dveří, kdy jsem zaslechla pomalé nikam nespěchající kroky, se ozval mužský hlas...
"Má milá... pojď," zaslechla jsem a s ustrašeným pohledem jsem si na posteli opakovala jeho slova, která se chytal říct. ...ke mě blíž, nebo tě donutím tě stlouct si vlastní kříž.. Má milá sedni si na můj klín, nebo ti ukážu svůj nejtajnější splín. Má milá dej mi to co budu chtít, nebo budeš v náruči mé věčně mdlít... 

Ozvalo se zaklepání na dveře a následně vzal za kliku.

Znaven ve věčném kruhu...

Jedna duše bloudí po světě,
pláče tiše a vůbec nekvete,
z očí padá mu tisíce hvězd,
podobu slz majíc, jako nejtajnější zvěst,
co vypráví se a přec nemusí pravdou být,
že onen ďábel umírá a nebo chce vlastně žít...

Klíč od srdce mu někdo vzal,
bolestí duševní mu srdce roztrhal,
Poslouchám tichý pláč,
co ve větru se ztrácí,
v bludném kruhu, se stále vrací a vrací,
A já ruku svou mu podat chtěla,
Ale místo toho jsem jen oněměla...

...Aby věděl že nemusí být na vše sám,
a přesto zůstal svého světa pán...

Blázen nebo realista?

Ten pocit nepozná, ten co v hloubi duše své teď má.

Nevidí hvězdy v této temné noci, přec někdo cizí ho má v moci.

Myšlenka která mu uniká, je tak malá a přitom tak veliká.

Prochází pod neznámým mostem, jako by byl jen nezvaným hostem... 

.. co skrývat se před pravdou musí, jen ta myšlenka se mu hnusí.

Plné zuby toho běhu má, sám v sobě se teď nevyzná.

V dálce, pozadu bez zjevných cílů, znaven člověk, co v srdci skrývá díru.

A tu víru kterou by míti měl, někde na cestě své zapomněl...

Copak není vidět, jak je ztrápený? Věčným putováním znavený?

Možná... v naději by věřit chtěl, ale v únikovou cestu, zatím nedospěl...