Ten pocit...

Znáš ten pocit, když se cítíš nepřirozeně ve svém vlastním světě? 

Když se celé tvé já obrací proti tobě? Všechno co jsi kdy vytvořila začíná mizet a obracet se v prach? A ta nedůvěra v sebe samou je mnohem silnější než byla kdy předtím? Ten pocit že to nedokážeš, že to vzdáš... Ta touha která se v záhy ztrácí někde za rohem, jako by nikdy nebyla? Cítím jak se mi podlamují kolena při každém dalším kroku. Ta nemoc za to nemůže, alespoň ne tentokrát, uvnitř se něco třepe a napovrch padají jen suché slzy. Ta tíha na srdci je větší než kdy byla, duše křičí po odpočinku, ale srdce zběsile bije a nepřestává. Zuby drkotají o sebe, už také mají dost, tělo je znavené, oči ... o těch už ani nemluvím. Jsem unavená, unavená z celého žití, unavená z umírání a ta touha vyhrabat se z toho bláta mi klouže mezi prsty. Ten písek je tak sypký, nebezpečný asi jako pískový přesyp na zimním hřišti... Kdybych jen dokázala říci, kde se mé nohy ztratily, kam zabloudily mé oči... do čeho se zamotala má duše. Cítím se prázdná, ale vlastně tak plná jako nikdy předtím... a sleduji hodinové ručičky, které se nekonečně otáčejí, čas se táhne do neznáma, jen já sedím na stejném místě a hledám správná slova a pojmenování, kdyby to bylo tak lehké jak ostatní vykládají.

Ten hlas, stále se vrací... nedá si pokoj.

Ten hlas v mé hlavě neustává, je silnější, mnohdy silnější než já. Roky jsem s ním sváděla boje a po čase jsem zjistila že je to zbytečné. Proč se prát s něčím co nemůžete porazit? Není to nelogické? A teď je čestným hostem v mé hlavě, užívá si to, dívá se jak ničím sama sebe a všechny okolo, jak ničím vše co jsem kdy měla ráda, jak na to zapomínám, upadám, uvadám, cítím se strašně. Teď se mohu jenom tázat hvězd na nebi, které ovšem dneska nejsou vidět, proč jsem to nechala zajít tak daleko? Má ruka krvácí, mé oči krvácí, srdce? To už dávno nemám, nepatrně se vytratilo při první příležitosti, jak bych jich měla přežít stovky? Dneska nebe pláče, je smutný den. Můj anděl se opíjí a snaží se zabít beze mě, mému inkoustovému anděli je konec, proč jen musí být? Odešel spát a nechal mě tu, zase samotnou. Nechala mě tu a v klidu si spí, mám strach. Jediné co poslední dobou cítím je strach, ale o co? O ni nebo o sebe? Nebo je to úplně jiný druh strachu? Zatraceně už se v tom ztrácíš Jun, měla by jsi skutečně vyhledat odbornou pomoc, tak ti přece každý radí, jsi ta nejhorší, nejhnusnější, neodpornější, sama to přeci víš. Už dávno jsi se s tím smířila, tak proč se pořád snažím přizpůsobit druhým? Vyser se na ně.Vyser se na ně všechny, nepotřebuješ je k životu, toužím přeci umřít, nezapomněla jsi na to? ... Chci skutečně usnout věčným spánkem. Zítra se vrací můj kat, bude to rychlí proces, ani to nebude bolet. Jun jsi marná, dokonce i Rina jsi zabila, ty chladnokrevná svině toužící po vlastní krvi, zhyň a smaž se v pekle ty děvko. Bereš si všechno, nenávidíš se a pořád se snažíš vypadat důvěryhodně, vzdej to, nikdy jsi na to neměla. Každý přece chce aby jsi zdechla, tak jim prokaž laskavost, ale vezmi mě sebou, prosím...

A nikdo, nikdo na tebe nepočká, zemřeš sama...
Ach... jak smutný je tento večer, nebo ráno? Na tom nezáleží, všemu utrpení bude brzy konec.
Nebudeme tě postrádat.

Když není nic k víře, když není nikdo k důvěře...Zavři své srdce zachovej tento pocit v sobě!

Být chladná jako led,

není to co by chtěla,
točíc se kolem ní svět,
přec v něm neuspěla.

Jest bídná existence,
holka naivní a hloupá,
s myšlenkami oběšence,
dál do temnoty stoupá.

Slunce už nesvítí,
déšť už ji nudí,
fantazie bez požití,
již se nikdy neprobudí.

Slzy jí nezbyly,
samotě propadla,
tam někde v končinách,
v prázdnotě uvadla.

Nikdy se nevrátí, 
nikdo jí nenajde,
s její tonoucí samotou,
si již prosím nehrajte.

Stále se dívá,
všechno vidí,
ve stínech se skrývá,
a tiše slídí.

Milou tváří,
se na tě dívá,
o tom jak zmaří,
vše co ti zbývá.

Nikdy neodchází,
v rohu se krčí,
z něj nevychází,
jen tiše vrčí.

Se smrti básní,
o věčném hříchu,
jak bude krásná,
ve spanilém tichu.

Strach v sílu změní,
slzy promění v jed,
v tom věčném snění,
chutná jak nejsladší květ.

...All these things...

Venku padá déšť z mraků,

obloha je černá a temná,

píšu pár posledních znaků,

o tom že byla jemná,

ta reakce co jsi mi dal,

když jsi se mi do očí smál.

Pamatuji tvá slova rozmilá,

když opakoval jsi je dokola,

o tom jak jsem prohnilá,

odshora až ze zdola.

O tom jak jsem zbytečná,

hloupá a naivní,

holka všetečná,

co každého jen zabíjí,

myšlenkami na blázna co má,

tak proč každý se ptá,

Jak se ta holka má?

Když výčitky přichází,

já tiše fňukat v koutě mohu,

a když lidé odchází,

jen na sbohem se zmohu.

Je smutné že smutná není,

copak se s naději něco změní?

Jak nudný ten život je,

nic už mě překvapit nemůže.

Stojím na ulici pod lampou,

září tak jasně,

a obloha dnes vypadá krásně.

Hvězdy nejdou viděti,

to nevadí, mám je totiž v paměti.

Píši a skládám tato slova,

přemýšlím nad tím vším,

znova a znova,

i když je to zbytečným..

Není na světě nikoho,

kdo by slova má strávit dokázal,

člověka ani jednoho,

aniž by je někam vykázal.

Slova smrti odhání každého,

neznám člověka mi věrného,

Po prozření pravdy tak prohnilé,

každý jenom utíká,

od holky nahnilé,

...co nic neříká.

Nemohu udělat nic,

nic, co by to změnilo,

neboť to krásné co v sobě mám,

by to zabilo.

Život v osamění budu žíti dál,

a tiše proklínat jak jsi se mi smál.

A v duchu se mě bál.

To co jsem, jsi odmítal.

Ve větru slyším tvá slova, 

co unikají ze tvých úst,
naslouchám jim znova a znova,
ač toužím z nich povyrůst.

Ve hvězdách vidím tvou tvář,
co usmívá se na mě tmavou nocí,
a na hlavě měsíční máš svatozář,
co mě opíjí tajuplnou mocí.

V okvětních lístcích tvou krásu zřím,
a v čiré vodě obraz tvojí duše,
teď již však dávno vím,
že nelze to říct jednoduše.

Že by mé srdce vlastnila,
jedna malá, tichá holka spanilá,
že by světem mým jsi byla ty,
osvoboditelkou té zničující samoty.

Bezedně kráčím temnotou a hlubinou,

tou cestou která byla kdysi tvou.
Bylo to tenkrát a pro mně to je stále,
ale pokud sis nevšiml žiji dále.

Já vzala tvou bolest, aby ty jsi mohl šťastně žít,
Jak jsem měla vědět že zrovna ty mně necháš být.
Já ztracená v tvé temnotě teď sama stojím,
toho co přijde se neskutečně bojím.

Já milovala tě, ty jsi mé všechno byl,
Moc dlouho jsi tu pro mě nepobyl.
Teď stojím tu sama a do nicoty křičím,
Proč mám pocit že jsem pro tebe vždycky byla ničím?

Zničil jsi mojí duši,
já nechala si jí snadno vzít.
Můj smutek a bolest se nepřeruší,
já s tímto pocitem budu muset se naučit žít.

Já nebyla pro tebe dost dobrá,
chtěla jsem ti aspoň po kotníky sahat,
to tys byl bohem,
to tisíckrát jsem ti musela zapřísahat.
A teď se musím akorát vzmáhat, abych se ještě někdy postavila.

Tenkrát když jsem vzpomínala,

co bylo, nebo co může být.
Asi jsem zrovna nevnímala,
při radách jak dobře žít.

Jako úsměv co vytváří se na tváři,
nebo slzy co na zem padají.
Jsou tahle slova pro blázny,
co potají v noci snívají.

Nevěřila jsem ve štěstí,
nehledala jsem naději.
Utápěna ve stovkách pověstí,
jednou se sama sobě vysměji.

Hloupost zaplavila mne,
já nechala se jí pohřbít,
jak drát nad propastí se tne,
si občas přeji zemřít.

Někdy mívám pocit,
kdo ví možná je i pravdou,
že kráčím po tom drátě,
se svou duší vadnou.

Letmo se rukou držím,
všechno se tváří tak zvláštně.
s posledním nádechem padám dolů,
ale cítím se šťastně.

Pocit prázdnoty jej proplouvá,

za velkou lež se schovala,
i když se tisíckrát omlouvá,
byly tu věci na které nedbala.

Jako střep roztříštěné naděje,
jako úlomek věčné samoty,
bolest do mysli vháněje,
upadajíc do věčné dřímoty.

Stále tu je, ale nezvládá,
ten trest který jste jí dali,
proto co chvílemi upadá,
za to co jste psali.

Neviní vás, leč je to chyba její,
teď s pocitem zrůdy na kolenou klečí,
chápajíc proč všichni odcházejí,
a proč ona ve svých dlaních ječí.

Její slova význam nemaje,
tolikrát vysvětlit se to snažila,
proto klečí a šeptaje,
prosí aby ses vrátila.

Proto tu teď sedí,
a takhle blbě tady skládá,
bezvýznamně pořád hledí,
a se svou myslí se hádá.

Ve stopách inkoustových křídel, část 2.

Po dlouhé době další pokračování, nějak zapomínám psát a ztrácím i onu schopnost, značně mě to děsí... Omlouvám se.
Seděla jsem na své černé rozvrzané židli, rukou jsem nervózně klepala na stůl a v pravé jsem svírala počítačovou myš. inbox mi hlásil dvacet zpráv a já přemýšlela jestli si je mám všechny přečíst. Nadpisy, které mi lidé psali nevypovídaly zrovna o nejhezčích názorech, nervózně jsem polkla a protáhla si záda. Mé oči těkavě běhaly po obrazovce... Kam jsem se to dostala? Jsem tak slabá a nerozhodná že nedokážu snést kritiku ostatních? Jsem opravdu tak slabá že váhám nad slovy cizích lidí? A co mám dělat, měla bych si je přečíst, nebude to nezdvořilé? A od kdy se zajímám o zdvořilost? S těmito myšlenky jsem zapátrala po jeho zprávě, kterou jsem si otevřela. Její obsah mě zarazil...

Vítám tě má rozmilá. Je až neskutečné, jak moc se mi po tobě stýská, po tvých rtech, po tvé kůži, po tvém dechu. Chci tě vidět brečet a prosit o odpuštění, chci vidět tvůj zlomený úsměv ke kterému jsem tě vždycky donutil. Oblékám se a za patnáct minut jsem u tebe, doufám že mi otevřeš s přívětivým uvítáním, abych do tvé hlavy vehnal jiné myšlenky. S láskou, "tvůj... Ranmaru," zašeptala jsem a v mých očích se objevil strach, ruce se mi rozklepaly a s hrůzou jsem pustila počítačovou myš, abych se mohla chytit za ramena. Dech se mi zatajil a já vstala od počítačového stolu. S roztřepanýma nohama jsem se dobelhala ke dveřím, které jsem zamkla nadvakrát. Bylo to už pár měsíců co mi nenapsal a já byla konečně přesvědčená o tom, že už ho nikdy neuvidím a teď? Veškerý strach, veškeré vzpomínky se mi nahrnuly do hlavy a můj klid rázem vymizel. Tohle nebylo dobré, tohle nebylo vůbec dobré, matně jsem se rozhlédla po místnosti, připadala jsem i tak slabá a můj strach v srdci mě svíral tak moc, že jsem zapomínala dýchat. Došla jsem k posteli, na kterou jsem přepadla, svůj pohled jsem zaryla do stropu.

A z poza dveří, kdy jsem zaslechla pomalé nikam nespěchající kroky, se ozval mužský hlas...
"Má milá... pojď," zaslechla jsem a s ustrašeným pohledem jsem si na posteli opakovala jeho slova, která se chytal říct. ...ke mě blíž, nebo tě donutím tě stlouct si vlastní kříž.. Má milá sedni si na můj klín, nebo ti ukážu svůj nejtajnější splín. Má milá dej mi to co budu chtít, nebo budeš v náruči mé věčně mdlít... 

Ozvalo se zaklepání na dveře a následně vzal za kliku.

Znaven ve věčném kruhu...

Jedna duše bloudí po světě,
pláče tiše a vůbec nekvete,
z očí padá mu tisíce hvězd,
podobu slz majíc, jako nejtajnější zvěst,
co vypráví se a přec nemusí pravdou být,
že onen ďábel umírá a nebo chce vlastně žít...

Klíč od srdce mu někdo vzal,
bolestí duševní mu srdce roztrhal,
Poslouchám tichý pláč,
co ve větru se ztrácí,
v bludném kruhu, se stále vrací a vrací,
A já ruku svou mu podat chtěla,
Ale místo toho jsem jen oněměla...

...Aby věděl že nemusí být na vše sám,
a přesto zůstal svého světa pán...

Blázen nebo realista?

Ten pocit nepozná, ten co v hloubi duše své teď má.

Nevidí hvězdy v této temné noci, přec někdo cizí ho má v moci.

Myšlenka která mu uniká, je tak malá a přitom tak veliká.

Prochází pod neznámým mostem, jako by byl jen nezvaným hostem... 

.. co skrývat se před pravdou musí, jen ta myšlenka se mu hnusí.

Plné zuby toho běhu má, sám v sobě se teď nevyzná.

V dálce, pozadu bez zjevných cílů, znaven člověk, co v srdci skrývá díru.

A tu víru kterou by míti měl, někde na cestě své zapomněl...

Copak není vidět, jak je ztrápený? Věčným putováním znavený?

Možná... v naději by věřit chtěl, ale v únikovou cestu, zatím nedospěl...

Ve stopách inkoustových křídel, část 1.

*Usměje se nad klávesnicí* Tak rozhodla jsem se, začít psát povídku, která vám nemusí přijít zábavná, záživná, ani nějak výjimečná, ale to nevadí. S postavy vás seznámím během příběhu, bude jich tam docela dost, ale ne všechny v něm budou až do konce, tak se nezlobte a ... přeji vám příjemné počtení.

Déšť zrovna bubnoval do oken, když posedávala ve svém pokoji a psala do deníku. Pro ni to byl jenom další nudný den, který se odehrával ostatně jako každý jiný. Neměl změny, chodila v neustálých kruzích ze kterých se nedokázala vymotat. A vlastně ani nechtěla, příliš se bála změny po tom všem, čím si za poslední rok prošla. Otočila o stránku dále, pero se zabodlo do papíru...

A tak čas běží dál...
Dívám se na prázdné stránky..
Osud jako by se mi smál...
a narušoval mé klidné spánky...
Věřím pravdě, co oděná je v černém...
Víra ve spletité básně...
Jsem zahalena, nic nevidím jasně...
Touha po světle už tu není...
Temnota? -Ta člověka změní...

Zavřela deník a odvrátila pohled k oknu, na nějž se lepily kapky čirého deště. Už neměla smysl, nic, zbývala ji jenom ta víra v temnotu, víra v to, že se jednoho dne pomstí všem, kteří se ji smáli. Její utrpení bylo středem pozornosti, vylévala světu své pocity a on jí seřezal a proto začala mlčet. Její slova se ztrácela v tichu, její oči viděli vlastní realitu, kterou si utvořila... Už nikdy nebyla stejná, najednou ji nikdo neznal, nikdo si jí nepamatoval, jako by neexistovala, byla nikým... A právě v tomhle se naučila žít, místo toho aby se poprala s tou myšlenkou, s těmi lidmi o to, kdo skutečně je, vzdala se veškeré své existence a začala lidmi pohrdat, nenávist se stala její sílou a samota zdrojem nových myšlenek a nápadů jak se pomstít celému světu. Společnost její tvořilo několik vnitřních démonů a stíny, ty které se objevovali okolo ní, nebojovala s nimi... Přijala je za část sebe samé, otevřela jim průchod do své hlavy a tam je zamkla na tisíc zámků, držela si je, tam hluboko v sobě aby je nikdo nemohl vyhnat ven.

"Svět už není co dřív, už zde pohasíná i poslední světlo... Díváš se do očí sama sebe, díváš se do zrcadel svých vnitřních démonů, odráží se v nich skutečnost. Tvá skutečnost je vzácná, vzdát se toho kdo jsi, bylo to nejlepší co jsi mohla udělat. Věř v to, v co nikdo jiný nevěří, budeš nejsilnější a poznáš jak chutná pomsta."

...Ach jak překrásná slova, slova inkoustového anděla, zněla tak překrásně... Seděla jsem u internetové stránky a četla všechno co psala, přijala jsem spoustu špatností za svou realitu, když jsem si pročítala její slova, cítila jsem to stejně, byla mi tak podobná, jako by mi promlouvala až do duše a to jsem ji nikdy neviděla. Byla pro mě neznámo, to neznámo co jsem chtěla poznat... V jejich slovech jsem nacházela ukojení, které uklidňovalo mé agresivní záchvaty k celému světu. Cítila jsem se unavená, dneska jsem vypadala opravdu příšerně, humh... Bylo mi to jedno. Otevřela jsem dveře svého pokoje a seběhla schody dolů, hned v kuchyni mě chytila matka, která mě sjela nepříčetným pohledem, ale neměla potřebu nic říkat, věděla že s ní nebudu mluvit. Má cesta směřovala do ledice, ze které jsem si vytáhla jogurt a ze špajzu jeden rohlík, zmizela jsem nahoru dříve, než se stačili ukázat další členové rodiny, nestála jsem o jejich rady, můj svět byl pro mě důležitější než mezilidské vztahy... Já jsem byla já, nepotřebovala jsem lidi k životu, nezajímali mě.

Takhle jsem dříve nepřemýšlela, bývala jsem jiná, než jsem se o všechno připravila, než mě o všechno připravili, než jsem zjistila tu odpornost, kterou v sobě každý má, dostala jsem důležitou životní lekci, kterou jsem odmítala, a když jsem si uvědomila že odmítat své vlastní chyby, bylo špatné... Bylo příliš pozdě na to, abych to mohla napravit. Tenkrát... jsem minula osobu, kterou jsem mohla být.Ozvalo se bouchnutí dveří a já se pohodlně usadila na židli, s rohlíkem v puse a lžičkou v ruce, jsem si otevřela blog inkoustového anděla a šla číst dál, vždy jsem jenom tiše přihlížela, nikdy jsem neměla odvahu k tomu napsat komentář, nebo snad vychvalující text o její přenádherné špatnosti, kdo ví kdo skutečně sedí na druhé straně.

"Zbili mě, skopali mě, řvali po mě... nechala jsem se a byla to chyba. Teď je má příležitost, teď je má šance chopit se té síly a ukázat jim, jak to bolelo mě. Teď je ta možnost vrátit jim mou bolest desetinásobně, stonásobně! Plivnu jim do očí tak, jako oni do očí plivli mě, budu nádorem na jejich mozku, dokud nebudou prosit o odpuštění a dokud se přede mnou neukloní..."Její slova zněla tak přesvědčivě, věřila jsem každé její větě, každému jejímu textu, potřebovala jsem vědět že existuje někdo jako já, ale bála jsem se, že všechno tohle může být jenom hra, ta myšlenka byla bolestivá... ta představa že na druhé straně sedí člověk schopný, úspěšný, jen s dobrým talentem v přetvářkách a ve psaní, najedou jsem pocítila ten strach uvnitř sebe. ten strach, který jsem si namlouvala...  Ale četla jsem dál...

Ta, věčně ztracená, s myšlenkami naprostého blázna.

"Nikdy nebudu zahanbena září světla, vždy budu zdobená, bolestí a utrpením ostatních. Když zhasnu jedno světlo, to mé bude zářit o něco méně... A přesně tak to chci, aby zhaslo, aby bylo temnější než noc, aby bylo černější, než ta nejčernější myšlenka, aby ta chuť hořkosti, byl ještě hořčí, aby ten pocit bolesti, byl ještě bolestivější, aby ta zrada byla k neunesení. A tak jsem se rozhodla, že budu tančit pod měsícem a stanu se černotou v srdcí ostatních, protože tenhle způsob života, to je můj smysl..."Tak moc mě ta slova pohlcovala, byla jsem okouzlena jejich odporností, stahovala mě k sobě, svazovala mě do místech, kde jsem toužila být. Má slova byla jen má, neměla jsem tolik odvahy dávat je světu otevřeně, tak jako ona. Měla jsem snad strach? Tolik jsem se uzavřela před lidmi, že dostali ponětí že jsem to vzdala? Chtěla jsem bojovat... chtěla jsem vracet rány jako ona, chtěla jsem být stejně silná... Ale najednou, když jsem posbírala odvahu a otevřela okno s komentářem, jakoby mě opustila veškerá naděje v to, že by jsi mě jenom povšimla. Byla jsem jenom červem mezi mnoha červi... Jen ubohou, nepotřebnou a bezvýznamnou sračkou této společnosti. Dívala jsem se na písmena který zdobila černou klávesnici, už se mi pomalu spojovala v jedno, jak jsem na ně zírala a najednou přišla myšlenka... Tak moc toužím vidět tvé slzy, tak moc toužím po tvém prohnilém úsměvu. Chci spatřit ty oči plné utopení v euforii bolesti. Chci brnkat noty na měsíc a zpívat kamenům... Chci nahradit realitu skutečností a skutečnost realitou, pokládat útrapy do míst které zdobí sluneční zář... chci rozdávat svou pravdu a klanět se bohům ve tvém srdci, chci být tvou slabostí, inkoustový anděli.To byla má slova, která jsem odeslala, ten večer mi přišlo dvacet zpráv...
A v ten večer mi napsal on. Přála jsem si umřít...

Inkoustový anděli...

Její pošklebující stíny jsou přenádherné. Její spletitá sukně z jejích slz je tak okouzlující, vkrádá se do mé hlavy přes slova která nemají konce. Je věčností všech konců, tak krásná a přitom tak odporné prohnilá...

Se mnou si anděli, se mnou si můžeš hrát!
Všechny naše životy i životy cizích lidi proklínat.
Můžeš mi říct všechno co doopravdy chceš,
stejně se tě budu držet jako veš!

Z křídel tvých jsem zrozena byla,
abych o bolesti světa s tebou snila,
Osud chtěl abych byla tvou,
loutkou i hračkou nestydnou.

Ty do nitra mého zřít smíš,
vždyť jediná ty tu skutečnost víš!
O tom jak prohnilá vlastně jsem.
Ó zůstaň mým nekonečným snem!

Vytrvej!

Jsi mou překrásnou jizvou na duši.
jsi myšlenkou v mé hlavě.
To světlo za zády které ti nesluší,
společně zaženeme hravě.

Jsme sladké jako med,
zarýváme se do kůže jako vřed,
Jsme trnem v jejich oku,
když upadají do konečného šoku!

Tam ve stínu se skrýváš,
tam v dálce mě vidíš,
tam tiše v rohu se díváš,
a nenápadně slídíš!

Vytrvej...
Můj inkoustový anděli!

Proč?

Nikdy nedokážu vysvětlit proč, jednoduše nevím, neznám odpovědi a nikdo mi je neřekne, možná snad bůh? A existuje vůbec? Můžu si být vůbec něčím jistá? Jistá sama sebou? Někým? Něčím? Čímkoli?? Je tolik otázek na které nám nikdo nedokáže odpovědět, můžeme nad nimi jenom polemizovat a doufat že naše mínění je správné, i když se k hranici jistoty ani zdaleka nepřibližuje. Nikdy si nebudu ničím jistá, mohu věřit, ale nikdy to nebude ta pravá důvěra, na to jsem až příliš zhrzená lidmi a jejich lstmi. Ptáte se proč, jenže já vám nedokážu odpovědět a kdybych odpověděla, říkali by jste že lžu. Není vlastně lež všechno o čem si nejsme jisti? Možná neznám důvody, nemám ponětí co bych měla dělat dál, vlastně už ani nevím co bych měla udělat, nu a není to jedno? Není někdy úplně všechno jedno? Nejsou někdy pocity jenom otravné? Jako mouchy poletující kolem našich hlav, otravný, malý, bzučící hmyz. Na rozdíl od pocitů můžeme vzít plácačku, jedna dvě a hmyz je pryč. Ticho. Nemáte někdo koště na pocity? Takový to velký, kterým bych je mohla odmést pryč a být k celému světu lhostejná a naprosto nezaujatá? Asi ne. Škoda.  Možná mám v hlavě zmatek, možná to má nějaký hlubší smysl který nevidíte, možná tím chci něco sdělit... Opět se ale můžete ptát jenom proč to píšu. Proč vám to říkám, je tolik odpovědí na jediné proč... Možná jsem svedena na scestí a nezasloužím si žít život jako každý jiný, možná jsem v minulosti byla příliš zapšklým člověkem. Možná jsem ošizená o možnosti a spletena lidskou demencí... Jsem napálena lidskými triky a obalamucená těmi největšími sliby.

Jsem snad člověk uražený? Zoufalý? Zmatený? Pomýlený?
A proč mi tyhle myšlenky létají hlavou? ... Zachraňte mě od nich..

Nebe na tebe čeká...

Dívám se na tebe s očima přivřenýma. Nikdy by mě nenapadlo, že to může skončit tak rychle. Začaly jsme společně psát tuhle novou kapitolu života, nikdy jsem si nepřipadala tak šťastná. Nikdy jsem neměla tak obrovský pocit klidu a bezpečí, jako jsem měla s tebou. Nikdy mě nikdo nemiloval tak jako jsi to dokázal ty... Aniž by jsi řekl cokoli co by mě táhlo na tvou stranu, získal jsi si mé srdce, můj respekt i mou duši. V jednom momentu jsem ti dala celý svůj život a těšila se z toho co bude dál, věřila jsem ti tak jako nikomu jinému. Chtěla jsem v tvém obětí strávit celý život.. Být tvou až do posledního dechu, nikdy by mě nenapadlo se tě vzdát. Těch několik let, mi připadalo tak krátkých, ale přitom tak neskutečných. Nevím jak jsi to dokázal ale děkuji ti. Děkuji ti že jsi pro mě existoval. Teď už vím, že bych měla odejít, jenže stále se na tebe dívám s očima přivřenýma a odmítám přijmout tuhle skutečnost. Vím že stačí jenom na chvíli zavřít oči a už tě nebudu moci nikdy obejmout.. Našeptáváš mi, že to bude dobrý, jenže ono to bylo úžasný, všechny ty roky prožité s tebou mi daly naději, štěstí a lásku kterou jsem potřebovala a já vím, že nic víc už nepotřebuji. Cítím chlad na svých zádech a teplo tvé ruky se pomalu vytrácí, víčka mi těžknou a já pomalu zavírám oči. Přestože umírám, mám pocit jako bych začínala znovu žít, nic už nebolí a já cítím jenom ten obrovský nával lásky v mém srdci, které pomalu přestává bít. Vždycky tě budu milovat. Přestože jsem se bránila té myšlence že bych měla už odejít, vzdorovala jsem sama sobě, snažila jsem se obelstít smrt aby mi dala ještě pár roků po tvém boku, snažila jsem se o něco, co jsem nemohla nikdy dokázat. A i když vím že tohle je moje poslední stránka na které mám tu čest být s tebou ještě naposledy, jsem ráda že jsem tě mohla alespoň na těch pár let udělat šťastným. Tak... jako ty jsi udělal šťastnou mě. Dále už jen má ruka padá pozvolně v té tvé a já zavírám své oči. Upadám do tmy a pomalu se ztrácím, ty se mi ztrácíš a přesto že k tobě natahuji svou ruku a odmítám uvěřit tomu že nastal můj konec, ty to můj milý nevidíš... Kdo ví, možná se jednou setkáme, ale kde, to je mi neznámo. 
...Sbohem můj světe.

Ach ta bezmocná láska...

Sedím na střeše opuštěného baráku, dívám se na hvězdy a tiše se jich ptám, proč se to muselo stát. Vždycky jsem si myslela že já budu ta, kterou nic neskolí, že já budu ukazovat úsměv svým přátelům i nepřátelům, tak proč teď nemám jediný důvod k tomu se smát, proč to nedokážu? Může to být tak těžké? Vždycky jsem si myslela že to bude jednodušší, ale ty.. Ty jsi mě tady sprostě nechal a umřel sis. Víš jak zatraceně sobecký to bylo? Já.. se bojím.

Kde je to tvé navždy? 
Kde jsou ty tvé sliby?
Kde je to tvé miluji tě?
Kde je to tvé, nikdy se nevzdám?
Tak tu teď sedím a ptám se.. kde zatraceně jsi?

Ukázala jsem ti jak krásný může život být, dala jsem ti i poslední kus svého rozpadlého srdce. Věřila jsem ti, dávala ti naději a důvod žít, myslela jsem že jsem pro tebe vždy byla dostatečným důvodem. Říkal jsi, že já ti stačím, že víc nechceš a nepotřebuješ. Říkal jsi mi že spolu budeme navždy a že mě nikdy neopustíš. Sliboval jsi že se nikdy nevzdáš a že já budu tím důvodem, kvůli kterému se budeš prát se svými problémy. Vždy jsi se smál když jsme plakala a připomněl jsi mi, že já mám být přeci tvým důvodem k úsměvu, tak proč pláču? Objal jsi mě a dal mi pusu na čelo, tiše jsi vždy zašeptal jak moc mě miluješ a já ti to věřila. Věřila jsem ti každičké tvé slovo a proto se teď ptám..

Kde je to tvé navždy? 
Kde jsou ty tvé sliby?
Kde je to tvé miluji tě?
Kde je to tvé, nikdy se nevzdám?
Tak tu teď sedím a zase se ptám, kde jsi...

Bojím se...

Víš, vždycky tu pro tebe budu. Doufám že to víš, zatraceně musel jsi to vědět ne? Tak proč jsi musel být tak sobecký a skočit z tohohle pitomého baráku? Říkal jsi že kvůli mě své problémy překonáš, říkal a sliboval jsi tolik věcí, vždycky jsem si myslela že jsi ke mě upřímný, že já ti ke štěstí stačím, že já jsem tvůj život. Takhle jsi mi to přeci řekl ne? Tvé problémy byly větší než má láska k tobě? Vážně jsem byla tak špatná? Tak teď se cítím opravdu bezmocně. Sedím tady a tiše se dívám dolů, kde leží tvé nehybné mrtvé tělo. Je vážně smutné, že to takhle muselo skončit, ale tvou sobeckost ti nikdy nezapomenu. Ta bezmocnost mě zabíjí... To že už tě víckrát neuvidím se smát.

Proč zrovna ty?

Prostě mě to jenom napadlo.

Už jsem se nemohla prostě dívat na to, jak ji lidé využívají, nenechalo mě to spát, musela jsem něco udělat a tak jsem se rozhodla. "Jsi fakt pitomá naivka... Tolikrát jsem tě varovala, že já jsem ta špatná. Nikdy jsi mě nebrala vážně a tady to máš. Tolikrát jsem tě varovala a ty jsi mi nevěřila. Vidíš? Já neumím být ta hodná, ta dobrá... A pokud se hodnou býti zdám, stejně zklamu. Říkala jsem ti, že neumím plnit sliby, vždycky jsem ti opakovala že neumím milovat. Ale ty jsi mi stále nevěřila. Říkala jsem ti, aby jsi se ode mě držela dál, ale ty jsi se stejně nedržela. Dělala sis cos chtěla a teď na to doplácíš. Jsem ráda že jsi mi věřila, ale jsi tak naivní, tak naivní... až je mi tě líto." vyřkla jsem tohle přímo před ní, dívala jsem se jak se ji v očích hromadí slzy a čekala jsem na její reakci. Strnule přede mnou stála a dívala se na mě upřeným pohledem. Opětovala jsem ji ho. 
"P-proč zrovna ty?!" vyprskla vztekle a vrazila mi facku. Prudce se otočila a se slzami v očích se rozběhla pryč. Ještě jsem ji sledovala a dívala se na ní, dokud nezmizla v dálce. Položila jse si ruku na tvář a usmála se, padla jsem na kolena a sedla si. Stále jsem se dívala jejím směre, i když tam už nebyla, až jsem zvedla pohled k obloze, která se zbarvovala do ruda. Byla jsem na chvíli zas opět mimo a stále měla před očima její dlouhé vlasy, které se vlnily, když utíkala pryč ode mě.
"Protože i přesto že tě bezmezně zbožňuji, musím být ta, co ti ukáže že život není pohádka, jen mi slib, že si z toho vezmeš ponaučení, jinak bych o tebe přišla zbytečně." usmála jsem se a v očích se mi zalesklo pár slz. Chtěla jsem řvát, ale bylo to mé rozhodnutí, udělala jsem to, protože jsem chtěla. Udělala jsem to pro ni, aby věděla.... že ne všem se dá věřit, protože ona je tak naivní, hrozně moc ji zbožňuji, ale její naivita je obrovská, proto jsem ji musela otevřít oči.
Snad mi to... jednou odpustíš a pokud ne, nevadí, stále tu budu v dálce a budu tě hlídat.
Od té doby byla opatrnější a nesvěřovala se každému, koho poznala.
Jednou jsem jí viděla jak utíká ze školy domů a když se na mě ohlédla, v jejích očích se zaleskla nenávist.
Už nikdy se mnou nepromluvila, ale nikdy jsem jí nepřestala zbožňovat.

Ty víš, že smíš.

Víš, víš...
Už nevím co mám dělat, ani komu to napsat... co napsat, co komu říct, už nevím vůbec, ale vůbec nic. 
Chci tebe, tady, chci tě obejmout, já šílím.
Když tu jsi, nevím co napsat. 
Jsem mizerná.
Tak mizerná.
Cítím tě tu, ale nejsi tu, blázním.
Potřebuji tě víc než kdy jindy, slyším ty hlasy, našeptávat mi to co nechci slyšet.
Nejsi tu.
Tyto pocity.. mě zabíjí
a můj svět je tak.. osamělý.
Bez tebe...
Je šílené to co cítím.
Kurva se vším..
Přetvářka je silná, nikdo nic nepozná.
Nikdo neví že jsem se pokusila zabít.
A že je mi zle.
Promiň má lásko, tak to bolí, už jsem v tom zase.
Nemůžu dýchat, ty obvazy mě svazují.
Přežívám mrtvá..
Hniju na dně propasti, odevzdávám se polibkům smrti.
Nemyslím, jen křičím tvé jméno.. ale neotvírám rty. nevydávám jediný zvuk ale řvu. 
Neustále!!!
Křičím na tebe, křičím kde jsi, nemám sílu skládat tahle slova.
Věnováno tobě mé srdce, rozšlápla ho.. Ta samota! 
Tíha! 
Bolest!
Velkolepá... co mě opíjí jako múza v nočních hodinách.
A já se odevzdávám polibkům smrti.
Miluji tu bolest, vylézáš ze mě, trháš mou duši, jen pokračuj.
Cítím jak mi lámeš kosti, jak mi rveš žíly, líbí se mi to.
Jsi tu, a to je důležité, jsi uvnitř mě, dereš se ven... a mě to bolí!
Rozevíráš mi hlavu vejpůl.
Tvá prsty tlačí mé oči ven, zblázním se!
Cítím jak mi to křupe.. tisíciletá bolest..
Nekonečná!
Nepřestávej, jsi to ty. Je to v pořádku.
Cítím to tak.

Btw, není to pesimistický, je to krásný!

Bolest. Tak velká, velkolepá a strhující. S vytřeštěnýma očima plných smutku se dívám před sebe. Snažím se uchopit svůj rozum do rukou, ale nedaří se mi to. Stále doufám, věřím! Natahuji ruce abych jej chytila, ale nedaří se mi. A bolest, tak velkolepá a strhující, padám na kolena, ruce zkrvavené. Zatraceně! Jazykem si olíznu své suché popraskané rty, teď stojím tu sama proti sobě. Která cesta je pro mě? Cítím se tak rozpolcená, nemůžeš mi pomoci. Nikdy mi nemůžeš pomoci, jsem nenasytná, chci víc. V mých očích se odráží smutek. Mé srdce se topí! Oh, má duše řve! Slyšíš ten řev? Cítíš tu bolest co já? Tak velkolepá a strhující! Pohltí mě a já se vzdám své lidskosti. Nikdy nemůžeš cítit stejnou bolest jako já. Vždyť ty mě ani neznáš. Jsi blízko mne, neustále ale přitom jsi tak daleko! Nikdy mi nebudeš rozumět. Ani nevím co vlastně chráníš, neznáš mou pravou tvář! Je to složitější než si myslíš, nikdy jsem to nedokázala vysvětlit. Nikdy mi neporozumíš, dokud neochutnáš tu bolest kterou v sobě nosím. Tak rozpolcená! Nevidíš to, nechci aby jsi to viděla! Tu bolest, tak velkolepou a strhující! Už ztrácím svůj rozum, hleď, tohle je mé znovuzrození! Teď přichází ta nejlepší část. Tak přestaň brečet a vypadni, dokud jsem ještě člověkem. Víš že tě mám ráda a to je důvod proč tě nechci znát. Zrada! Mé smysly kolabují! Ou, tak si mě vezmi! Dokud je tady ta bolest. Jsem to já, ale jestli se bojíš... Tak choď pryč.


Žij!
Zapomeň!
Vzdej se!
Pros!
Utíkej!
Plaz se!
Trp!
Zhyň!

Je to prosté, prostě choď pryč, než mi to v hlavě vypne!

~Kam jsi zmizela?

Najednou nevím které myšlenky se chytit, najednou nevím vůbec nic.Přemýšlím o čem psát, je toho tolik a zároveň vůbec nic. Píšu to co si myslím... vůbec mi totiž nevadí co píšu.

"Víš... byla jsem se podívat na hvězdy, jenže to jsem ještě nevěděla že přestanu existovat..."

Byl to den jako každý jiný, nastával večer, který na mě působil stejně jako vždy, nemohla jsem tušit že se ve mě něco zlomí... Bylo ticho, kolem mě vanul jenom lehký vánek a já se v pozoru dívala na modravou oblohu, která hrála všemožnými barvy. Kochala jsem se tím večerním pohledem a dostala chuť proběhnout se po zasněžené pláni, milovala jsem ten pocit svobody, kterou jsem si mohla každý večer dopřát. Jen já sama, mé myšlenky a tma. Když se setmělo a já stála uprostřed zahrady, dostala jsem chuť se proběhnout, běžela jsem přes pole co mi nohy stačily abych se pořádně nadýchala toho čerstvého vzduchu. Venku byl sníh a já v něm zanechávala své maličké stopy. Oproti otiskům kol z oráčů, které byly zapadané pod sněhem mé stopy byly opravdu maličké. Oproti celému poli jsem byla maličká... Zastavila jsem se až za kopcem blízko u lesa. Stávala jsem tam totiž každý večer, ale dneska bylo něco jiné. Obloha kterou většinou zdobily hvězdy, ty hvězdy na které jsem se chodívala dívat, byla dneska zahalena černými mračny a v okolí lesa vlál divoký prudký vítr. Zaslechla jsem vlčí vytí v dálce. Nedaleko v posedu seděl hajný a ohříval se nad hořící svící, která svým plamenem pohazovala ze strany na stranu. Dívala jsem se jeho směrem, byla jsem překvapená že někdo je ochoten trávit noci v takové zimě venku. Naopak jsem byla ráda, že nejsem jediná... Opřel se do mě ledový vítr a rozevlál mi mé bílé vlasy, musela jsem si přichytit čepici na hlavě aby mi neuletěla. Vzala jsem do ruk pokrytých rukavicemi kousek bílého sněhu. Udělala jsem si z něj kuličku se kterou jsem si pohrávala. Znova se do mě opřel prudký vítr a já neudržela rovnováhu, spadla jsem na zadek, začala jsem se smát. Kulička mi z rukou upadla a já jí opět zvedla, pohledem jsem sklouzla k posedu s hajným. Světlo které z něj vycházelo bylo pro mé oči v té naprosté tmě hřejivým opojením, nemohla jsem od něj odloučit svůj zrak, mé oči to zářivé světlo přímo lákalo. Možná proto, že mi tolik připomínalo zář hvězd, které dneska nebylo vidět. Ozvalo se hlasité vlčí vytí které bylo nepochybně blízko mne, vylekala jsem se. Tady vlci přeci nežijí, opakovala jsem si v duchu. Zvedl se vítr a čepice z mé hlavy vzlétla, byla unášena větrem někam opodál. Rychle jsem se rozběhla tím směrem abych jí mohla chytit, černý kabát se mi zaplétal pod nohy, byl totiž dlouhý a já se hnala za čepicí jako vlk za svou kořistí... A potom se ozval výstřel. Zamrzla jsem na místě, projel mnou jakýsi nepříjemný pocit bolesti a mé nohy se tíhou podlomily. Upadla jsem do sněhu jako postřelená srna, červená čepice zmizela z mého dohledu a já se přetočila na záda. V ten moment na mou tvář dopadlo několik vloček sněhu, studený prudký vítr už nebyl tolik slyšet, dokonce nebyl tak studený. Dívala jsem se na oblohu, ze kterého se snášelo obrovské množství vloček, nedokázala jsem skrze ně dohlédnout až na oblohu. Ten večer jsem se nevrátila domů...